Unie vydavatelů
 
Výběr ročníku: 

Proč podporovat, aby děti četly

Na konferenci Role tiskových médií ve vzdělávání mládeže, kterou uspořádala 19. září 2016, vystoupil na téma „Mediální výchova, motivace ke čtení a budování čtenářských návyků“ psycholog PhDr. Václav Mertin z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jeho vystoupení vyvolalo mezi účastníky konference velkou odezvu. Ve svém níže uvedeném článku pro Ročenku Unie vydavatelů 2017 se proto k tématu vrací znovu z trochu jiného pohledu. Mezititulky v článku doplnila Unie vydavatelů.

Význam čtenářské kompetence

Množství materiálů, které jsou k dispozici a které musíme přečíst, je v současnosti nesmírné. Nikdy dřív nebylo tak veliké. Stejně narostlo množství poznatků, které se musíme naučit, abychom mohli vystudovat a následně se dokázali kvalifikovaně zapojit do pracovního procesu. Dřív získával člověk většinu informací potřebných pro život pozorováním, ústním podáním, osobní zkušeností. To dnes není. Podstatnou část poznatků musí získat z písemných dokumentů. Současně je však stejně obtížné Jako dřív vyznat se ve všech informačních materiálech, posoudit jejich věrohodnost, relevanci, pravdivost.

Pro tento účel však nestačí jednoduchá gramotnost, tedy taková, kdy jedinec zvládne přečíst všechna písmenka i relativně jednoduchý text, ale čte velmi pomalu, text spíše luští a tak se jen velmi obtížně dostává k porozumění obsahu a navíc ho nedokáže kriticky posoudit. Není s to mít ze čtení potěšení ani se není prostřednictvím čtení s to vzdělávat.

Vliv nových médií

Do našeho života rovněž vstoupila nová média. Zatímco před léty jsme se museli vypořádávat s televizí a pak s videem, dnes jsou to počítače s youtube a sociálními sítěmi, chytré telefony, posledních sedm let i tablety. Všechny tyto prostředky vnesly do vzdělání, zábavy i sociálních vztahů dětí nové rozměry, které zatím neumíme plně reflektovat. Proto také leckdy reagujeme zkratkovitě a negativně. Co však víme zcela jistě, že si je přejeme využít ve prospěch dětí. Jde o úžasné nástroje, lákavé, většinou lépe vyhovující potřebám a vývojovým možnostem dětí než mnohé tradiční vzdělávací postupy.

Přes značnou vstřícnost nových technologií však je čtení stále podstatný předpoklad dobrého zvládnutí učební látky. Čtení není stejně samozřejmá dovednost, jako je mluvení. Zatímco mluvit se naučíme v dětství prostou nápodobou, u čtení jde o mnohem složitější a namáhavější proces. Při něm sice rovněž využíváme nápodobu (dítě vidí, jednak že čteme a částečně také, jak čteme) – tou se ovšem dítě číst nenaučí. Je však užitečná při jeho motivování. Mnohem podstatnější však je, že dítě od nejranějších stadií života ke čtení lákáme, zpříjemňujeme mu je a prakticky mu ukazujeme, jak je pěkné. Současně mu dáváme najevo, že máme radost z toho, že se o knížky zajímá a později, že samo čte. Oceňujeme i malé krůčky na cestě ke čtenářství. Důležité je společné čtení nebo v prvních etapách života dítěte spíše společné prohlížení a předčítání. A hlavně hojné mluvení a podpora rozvoje řečových dovedností. Nejde však jen o to, že rodiče zvládnou přečíst text, zatímco dítě ještě ne, ale mohou snadno dávkovat obtížnost textu, vysvětlí nesrozumitelné skutečnosti, neobvyklá slova. Dítě také snadno porozumí postupu čtení (čtou se písmena a ne obrázky, čte se zleva doprava, seshora dolů). Tím, že rodiče čtou knížku, mohou si s dítětem mnohem lépe povídat o obsahu, než když pustí cédečko.

V další fázi se musí naučit číst samotné dítě. Pro dospělého čtenáře jde o banální a vlastně zcela samozřejmou dovednost, dítě však na cestě ke zvládnutí čtení musí překonat řadu překážek. To, které má z předškolního věku dobrou a bohatou zkušenost, chápe smysl čtení, má bohatou slovní zásobu, zvládá i tuto dovednost lépe.

Úloha rodiny při získávání čtenářských kompetencí

Čtení se lze naučit pouze čtením. A zde spatřujeme nezastupitelnou úlohu rodiny. Škola nemá dostatečný prostor pro to, aby ani běžné dítě (tedy rozhodně ne dyslektik) zvládlo čtení pouze výukou a praxí ve škole. Řada dětí se nenaučí přijatelným způsobem číst zejména proto, že doma nečtou. Nedostatečná dovednost čtení pak představuje diskriminující faktor při jakémkoli vzdělávání. Při něm totiž jde primárně o jiné kompetence, čtení je pouze prostředek. Jenže kvůli slabší úrovni čtenářských dovedností je dítě nemůže předvést v plné míře. Navíc část rozmanitých zkoušek bývá časově limitována.

Neměli bychom zapomínat, že číst se člověk učí i na druhém stupni základní školy, na střední škole i v dospělosti. Platí to pochopitelně i pro jedince s dyslexií. Zatímco u mladších dětí kombinujeme lákání, podporu a nátlak, od střední školy výše už bychom měli očekávat téměř výlučně vlastní odpovědnost a sebevzdělávání. Jenže to bychom je nesměli během školní docházky od čtení odrazovat. Oni pořádně nečtou a my je nutíme číst hodnotnou literaturu! A ještě z ní mají dělat zápisy.

Moderní technologie pomáhají rozvíjet proces vzdělávání

Řada dospělých velmi kriticky posuzuje zálibu dětí v moderních technologiích. Nechodí prý vůbec ven a jen sedí nad tabletem, přestávají komunikovat tváří v tvář, hraní her (a vypadá to, že nehrají nic jiného než střílečky) v nich posiluje agresivitu a tak vlastně ani nečtou. U části dětí mluvíme dokonce o závislosti. Jenže množství času vyhrazené pro jednotlivé aktivity mají zejména u mladších dětí v rukách rodiče. Oni rozhodují o tom, jaké činnosti se bude dítě věnovat, tedy například kolik času může strávit u počítače. Dokonce mohou do určité míry ovlivňovat výběr her. Za velmi nešťastné pokládám, když pak vylévají s vaničkou i dítě jen proto, že nedokážou nabídnout dítěti jiný program, že je nedokážou přesvědčit o přitažlivosti jiných činností, že nedokážou prosadit svou rodičovskou autoritu. Oni jsou ve skutečnosti občas vděční, že dítě se s tabletem samo zabaví na dost dlouhou chvíli, neotravuje a oni mohou udělat, co je třeba. Pravda, někdy je třeba na dítě naléhat, vyhánět je k jiným činnostem, stanovovat limity, při neplnění povinností omezovat přístup a strpět, že je na ně následně dítě naštvané. Skutečně to leckdy není jednoduché a vyžaduje to od rodičů množství času, zájem a trpělivost i vytrvalost.

Přitom počítačové programy jsou úžasné. Otevírají dosud nevídané možnosti pro zábavu i vzdělání. A vlastně i pro mezilidskou komunikaci. Navíc pro úplně všechny segmenty populace. Oproti běžnému školnímu vzdělávání mají jednu přednost. Jsou natolik přitažlivé, že dítě je dělat chce, nemusíme je přesvědčovat a nutit. Počítačové programy nám totiž ukazují, jak bychom měli postupovat při vzdělávání obecně. Jsou zajímavé, akční a hlavně dovolují dítěti zažít úspěch. Když se mu nepodaří úkol splnit správně, umožní mu opravy a zpravidla může dítě opravovat tak dlouho, dokud úkol nesplní. Nevysmívají se mu, nekritizují, nenadávají, nesrovnávají je se spolužáky. Za každý úspěch je dítě pochváleno, nezdar je sdělován poměrně šetrně. Je škoda, že si tak málo bereme poučení pro běžnou výuku.

Čtení a kritické myšlení

Abychom maximálně využili obrovský potenciál prakticky neomezeného množství písemných zdrojů ve prospěch rozvoje dítěte, nestačí, aby umělo dobře číst, musíme je systematicky učit kritickému myšlení. Nejde však o záležitost jednorázovou. Měli bychom od první třídy podněcovat a připouštět diskusi a vlastně i učit děti kultivovaně diskutovat. V devadesátých letech zavedli osvícení učitelé na některých gymnáziích tzv. debatování (asi bychom měli poděkovat především zahraničním uči- telům), které je v zahraničí s úspěchem rozvíjené desítky let. Jde o to, že se dítě učí, že na mnohé jevy a události nemají všichni lidé stejný pohled, že není jediný správný názor. Učí se poslouchat, vnímat názory protivníka. Jinak totiž nemá šanci vyhrát.

PhDr. Václav Mertin
katedra psychologie,
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze




Sms pujcky ihned nonstop sms pujcky nonstop pujcky ihned nonstop pujcky sms ihned