Unie vydavatelů
 
Výběr ročníku: 

Mediální legislativa 2015

Rok 2015 přinesl v oblasti právní regulace vydavatelské branže (ať již tištěné či elektronické) několik zajímavých soudních rozhodnutí a právních předpisů. Zároveň je však bohužel možné jej označit jako rok, ve kterém docházelo spíše k (neúměrnému) zpřísňování regulace médií a to zejména v oblasti médií elektronických. Ještě větší výzvy pro vydavatele však bude představovat regulace, která je teprve připravována a to jak na úrovni národního práva, tak na úrovni práva Evropské unie. Unie vydavatelů usiluje o to, aby dopady těchto nových regulačních návrhů na celé odvětví byly vyvážené a co nejméně narušovaly žurnalistickou svobodu.

Samozřejmě i v roce 2015 pokračovalo také zavádění do praxe nové základní soukromoprávní normy, kterou je zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. Tento zákon zasáhl zásadním způsobem nejen vydavatele, ale všechny subjekty soukromého práva.

Svobodný internet
Z hlediska vydavatelů je oblastí, která byla v loňském roce asi nejvíce diskutována, oblast blokování přístupu k internetu a svobody internetu jako takové. Zde se jak na národní, tak na evropské úrovni vynořilo několik iniciativ a právních předpisů, které by mohly dosavadní situaci podstatně změnit. V České republice je to zejména první norma, která záměrně zavádí speciální úpravu blokování přístupu k internetu a to návrh nového zákona o hazardních hrách. Tento zákon má nahradit letitou úpravu loterií v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Jednou z novinek, kterou tento zákon obsahuje, je povinnost blokace přístupu ke stránkám, na nichž budou provozovány nepovolené loterie, přičemž tato blokace má být prováděna na základě pouhého správního rozhodnutí. Internetová veřejnost přitom vyjadřuje své znepokojení nad tím, že o blokování internetové stránky nemá rozhodovat nezávislý soud, ale správní orgán. Soudní přezkum má být podle návrhu zákona až následný a dojde k němu až poté, kdy už bude daná stránka zablokována. Vedle tohoto návrhu se také začaly ozývat hlasy, které požadují povinnou identifikaci všech uživatelů internetu, což je krok v demokratickém režimu těžko představitelný. I když může vyvstat objektivní zájem na větších pravomocích orgánů činných v trestním řízení v oblasti zjišťování identity některých osob na internetu, zejména v případě podezření z terorismu či jiné závažné trestné činnosti, těžko lze souhlasit s tím, že by takový zájem měl vést k permanentnímu sledování všech jeho uživatelů.

Pozitivní vliv v oblasti svobody internetu naopak zcela jistě sehraje nové Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, „kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii“. Toto nařízení je závazné a přímo použitelné ve všech členských státech EU a zavádí do evropského právního řádu mj. zásadu síťové neutrality. Ta je založena na požadavku, aby poskytovatelé služeb přístupu k internetu nakládali při poskytování svých služeb s veškerým internetovým provozem stejně, bez diskriminace, omezení nebo narušování a bez ohledu na odesílatele a příjemce, na obsah, ke kterému se přistupuje nebo který se šíří, na používané či poskytované aplikace nebo služby nebo na použité koncové zařízení. Výjimky jsou možné pouze v případech stavených výslovně právními předpisy, u opatření nutných pro zachování integrity a bezpečnosti sítě anebo pro zabránění hrozícímu přetížení sítě. Ačkoliv toto nařízení bylo původně koncipováno mnohem šíře, i v této své okleštěné verzi je důležitým právním předpisem zajišťujícím svobodu internetu v Evropě. V letošním roce má pak BEREC (Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací) na základě požadavku Evropské komise připravit konkrétnější metodické pokyny pro výklad tohoto nařízení.

Obecné nařízení o ochraně osobních údajů
V letošním roce je dále očekáváno přijetí tzv. Obecného nařízení o ochraně osobních údajů, jež bylo ve finální podobě dojednáno na podzim roku 2015. Toto evropské nařízení nahradí dosavadní národní předpisy v oblasti ochrany osobních údajů a zavede jednotnou celoevropskou regulaci v této oblasti. Jedním z odvětví, které může být tímto nařízením významně dotčeno, jsou i média. Nařízení sice uznává roli nezávislé žurnalistiky a stanoví při novinářskou činnost některé výjimky, nicméně vychází z toho, že detailnější úprava těchto výjimek by měla být zakotvena ve vnitrostátním právu. V dalších letech lze proto očekávat zvýšenou legislativní činnost na národní úrovni v této oblasti.

Autorské právo
Autorský zákon nebyl v roce 2015 měněn. Jinak tomu bylo v roce 2014, kdy byla např. novelou č. 228/2014 Sb. mj. zavedena úprava osiřelých děl (v návaznosti na směrnici EU č. 2012/28/EU). Ke změně došlo v roce 2014 i v oblasti ochrany práv z duševního vlastnictví (byť z pohledu vydavatelů nejde o zásadní úpravu). Významné jsou však plánované iniciativy na úrovni práva Evropské unie (zejména v rámci iniciativy Komise ohledně tzv. jednotného digitálního trhu), kde Komise zveřejnila pracovní materiál týkající se zamýšlené reformy autorského práva. Obsahem materiálu je např. zamyšlení nad tím, zda současný stav právní úpravy poskytuje dostatečnou ochranu původcům obsahu, kteří nemají přímý zisk z tržby. Komise tak bude letos zkoumat, zda není nutné přikročit ke změnám autorského práva. Vedle změn samotného autorského práva bylo na evropské úrovni živo i v souvisejících odvětvích. Jako příklad lze uvést návrh nařízení o zajištění přeshraniční přenositelnosti on-line služeb či probíhající veřejnou konzultaci o geoblockingu.

Zpřísnění odpovědnosti za pomluvu
V rámci projednávané novely zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim navrhl Ústavně právního výbor Poslanecké sněmovny rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob o trestný čin pomluvy. Unie vydavatelů považuje takový krok za a nevhodný, odporující současným legislativním trendům ve vyspělých evropských státech. Média jsou v demokratické společnosti nezbytná pro svobodné šíření a výměnu informací a názorů. Pokud rozšíříme trestnost pomluvy i na právnické osoby – vydavatele, může to vést k nadměrné autocenzuře a také riziku zneužívání tohoto nástroje k trestání nepohodlných médií. Český právní řád má přitom již dostatek nástrojů pro to, aby byly napraveny následky případných excesů. Samotná novela ovšem ještě nebyla v době sepsání tohoto textu přijata.

Novela zákona o regulaci reklamy
Dne 17. 8. 2015 nabyla účinnosti poměrně obsáhlá novela zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. Novela mj. v souladu s evropskými směrnicemi upravuje pravidla pro skrytou reklamu, dále upravuje pravidla pro reklamu na pohřební služby, zejména ale zpřísňuje postihy za reklamu na nepovolené loterie. Zákon totiž nově výslovně stanoví přímou odpovědnost šiřitele reklamy za šíření reklamy na loterie nepovolené nebo neoznámené podle zákona o loteriích. Tato změna je z hlediska celkové koncepce odpovědnosti jednotlivých subjektů podílejících se na reklamním procesu nesystémová a narušuje dosavadní logiku zákona. Zároveň může znamenat velký problém zejména pro ta on-line média, která využívají různé reklamní systémy třetích osob, u kterých nemají přímou kontrolu nad tím, jaký obsah bude na jejich stránkách zobrazen.

Rozhodovací činnost soudů
Několik zajímavých rozhodnutí se objevilo v judikatuře a to jak českých, tak evropských soudů. Např. český Ústavní soud se v rozhodnutí sp.zn. II.ÚS 577/13 zabýval limity zpravodajství v médiích z hlediska presumpce neviny. Soud rozhodnul, že svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl kdokoliv v očích veřejnosti fakticky shledán vinným bez možnosti se efektivně bránit proti obviněním vůči své osobě. V demokratickém právním státě se závěr o vině nesmí odvíjet od veřejného mínění, nýbrž musí být procesně adekvátním způsobem prokázán v trestním řízení. Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o elementární úctu k osobě čelící takovému podezření a jejím právům. Informování veřejnosti o trestním řízení, jakož i na něj navazující veřejná diskuse, nesmí být vedeny v tom smyslu, že otázka viny je předem rozhodnuta. To neznamená, že předmětem veřejné diskuse nemůže být přímo otázka viny, tedy zda se určitá osoba svým jednáním dopustila nebo nedopustila trestného činu, a že v tomto směru zásadně nelze veřejně zaujmout jakýkoliv názor. Vždy však musí být zřejmé, že žádný takto prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se tato osoba trestného činu skutečně dopustila, a že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. U zpravodajství o trestné činnosti je tedy třeba vždy důsledně uvádět, že o věci ještě bude rozhodovat soud a to i když je možné se vyjadřovat k tomu, zda daná osoba je vinna nebo ne.

Český Ústavní soud dále svým nálezem sp. zn. II. ÚS 2051/14 stanovil kritéria pro posuzování rovnováhy mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti. Ústavní soud dospěl k názoru, že v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci, avšak je třeba vždy vycházet ze stejných hodnotících otázek, přičemž některé z nich vyjmenoval. Ústavní soud judikoval, že pro posouzení řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brány v potaz zejména tyto skutečnosti:
  1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud),
  2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“),
  3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární),
  4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky „hvězdy showbyznisu“),
  5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby,
  6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila),
  7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně,
  8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl, či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
Ústavní soud se dále vyjádřil i k otázce, nakolik je nutné trvat na absolutní pravdivosti pronášených tvrzení. Ústavní soud vycházel z toho, že i v případě sporů o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vycházet z určitého reálného pojetí kategorie pravdivosti, které bere v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl a měl. Uvedené ovšem podle soudu přirozeně neznamená, že by kategorie pravdivosti byla subjektivní či zcela závislá na informacích, které má autor výroku (nahodile) k dispozici. Podle soudu by každý ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby či v závislosti na osobě autora výroku.

Evropský soud pro lidská práva vydal pod sp.zn. 931/13 zajímavé rozhodnutí v případu finských vydavatelů, kteří vydávali tiskovinu zaměřenou na zveřejňování údajů z veřejných rejstříků týkajících se výše daní zaplacených jednotlivými osobami. Ve Finsku se jedná o veřejně dostupné údaje. Soud zde konstatoval, že v tomto případě, přestože byly údaje jinak veřejně dostupné, lze jejich zveřejňování jako celku omezit v zájmu ochrany soukromí. Právo na svobodu projevu by umožnilo zveřejnění údajů o jednotlivých osobách, pokud by na tom byl veřejný zájem, ale nevztahuje se na plošné zveřejňování celého takového seznamu. Z hlediska práce novinářů je rozhodnutí důležité v tom, že stanoví, že nelze zcela automaticky zveřejňovat v tisku všechny osobní údaje, byť byly státem zveřejněny, ale musí se jednat o údaje, u nichž je na zveřejnění veřejný zájem.
Zajímavá soudní rozhodnutí byla přijata i ve věcech týkajících se odpovědnosti provozovatele zpravodajských serverů za komentáře pod články či případně za blogy. Zdá se, že soudy budou požadovat po provozovatelích zpravodajských serverů umožňujících diskuze pod články poměrně rychlé reakce na jednotlivé žádosti o smazání příspěvků a možná také zavádění nějaké formy předstižného dohledu (byť to je povinnost, kterou naopak právo evropské unie odmítá) a to tehdy, pokud se bude jednat o explicitně urážlivé a hanobící příspěvky či výhrůžky. Městský soud v Praze např. vydal v lednu 2015 rozhodnutí (následně potvrzené i Vrchním soudem v Praze), kterým přiznal žalobci částku ve výši 150 000,- Kč jako odškodnění za rasistické příspěvky týkající se jeho osoby pod redakčními články. Soud hodnotil jako významné mj. i to, že žalobce o mazání komentářů žádal opakovaně. Na druhou stranu nedávno v jiných kauzách stejného žalobce (kde však nešlo o explicitně rasistický obsah, byť se jednalo o kritické komentáře týkající se žalobce) soudy jeho žaloby zamítly jako neodůvodněné.

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva pak vydal dne 16. 6. 2015 rozhodnutí v ostře sledované věci sp. zn. 64569/09 zabývající se právě odpovědností provozovatele internetového média za komentáře uživatelů jeho internetových stránek pod jednotlivými články. Podle směrnice č. 2000/31/ES je ovšem právě v těchto případech odpovědnost provozovatele daných stránek do značné míry omezená (je přitom třeba zdůraznit, že jde o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nikoliv Soudního dvora EU. Soud tak zkoumal, zda bylo porušeno právo provozovatele serveru na svobodu projevu, nikoliv přímo to, zda byla řádně vyložena směrnice č. 2000/31/ES). Velký senát soudu ve svém rozhodnutí došel k závěru, že uložením povinnosti k odškodnění újmy za výhružné a explicitně urážlivé komentáře přímo provozovateli serveru nebylo zasaženo právo na ochranu projevu provozovatele serveru. Je ovšem třeba upozornit, že okolnosti případu byly poměrně specifické.



JUDr. Vladan Rámiš, Ph.D.
předseda Rady pro mediální právo Unie vydavatelů

Sms pujcky ihned nonstop sms pujcky nonstop pujcky ihned nonstop pujcky sms ihned